Dnešním trendem jsou videohry, hry počítačové, herní konzole, virtuální realita a tak dále. Zkrátka řečeno, jsou to jen a pouze hry neskutečné, nereálné, takřka neexistující. Pro člověka a lidský mozek je tato zábava podivným elementem, těžko uchopitelnou součástí každodenního života. Jsme takzvaně naprogramováni pro normální svět, pro přežití v přírodě, pro fungování v přirozenosti. Nával takto neskutečných a nereálných příhod, událostí, jevů nám škodí.
A co více – dochází k našemu postupnému přeprogramovávání, postupné degradaci lidského já. Stáváme se součástí světa, který leží mimo ten náš. Postupně se psychicky přesouváme do jiných krajin, do jiných prostředí, kultur a návyků. Avšak tato mentální změna se promítá i na naše fyzické stránky, a tak se začínáme těmto virtuálním světům přizpůsobovat i v realitě. Tento problém má jisté následky. Jedním z dosud nejvýraznějších je například hyperaktivita a dlouhodobá nesoustředěnost, neschopnost delší dobu provozovat jednu a tu samou činnost. Takto jsou postiženy zejména mladší generace a nárůst je obrovský. Děti čerstvě školního věku jsou dnes takřka nepoužitelné pro klasickou výuku, nevydrží u ničeho, jen by neustále odbíhaly a střílely a pak se svalily znuděně do polštářů, ležely a fňukaly.
Další takovou vadou, kterou již trpí i starší lidé, je zvyk rychlých sledů událostí. To jsme se naučili pro změnu ve filmech, kdy dnes průměrné střihy trvají snad jen něco okolo pár sekund. Zvykáme si tak na rychlé střídání událostí, jevů a dějů a nedokážeme se tak déle soustředit na něco konkrétního. Naši pozornost nic nepřitahuje, příroda, svět i život už jsou na nás příliš pomalé. V tomto pramení i nuda při starších filmech, které mají střihy delší a celý život je v nich pomalý. Takto se zrychluje i život jako takový a paradoxně tak máme čím dál méně času.
Tento trend se odráží i ve schopnosti hrát si, ať už se jedná o malé děti či dospělé. Dnešní mládež si už jen málokdy zahraje na schovávanou, na babu nebo si třeba zacvrnká kuličky. Kdo by se v době počítačů a chytrých technologií honil po světě na vlastních nohách, kopal do míčů a házel jimi a hlavně – kdo by se přirozeně bavil? Ale není to potřeba? Není to pro naši civilizaci v dnešní době to nejdůležitější? Naučit se hrát si a bavit se přirozeně, trochu se vrátit zpět časem do dob, kdy šlo všechno v klidu a pohodě.
Schovávaná je správným příkladem. Děti nevydrží ani chvíli někde zalezlé, natož, aby nenápadně jukaly zpoza zdí a keřů, aby se dlouze a tiše plížily podél hranice lesů, aby dosáhly tak kýženého cíle – a to zapykání pykajícího, zachránění vlastního života, uchování cti a dětské rytířkosti. A hlavně pobavit se. Oč jiného během her kráčí?
Otázkou, kterou bychom si měli položit, je, jak naše děti naučit hrát si. Odpověď není složitá. Už od raného věku s nimi choďte ven na procházky, na pískoviště, hoňte se s nimi po zahradách, učte je schovávat se a kopat do míčů, stavět domečky v lese a starat se o zahrádku, vypěstovat zeleninu, zasadit květinu. Nepoužívejte v jejich přítomnosti mobilní telefony, počítače a podobné věci, pokud to není nutné. Později snad pochopí, že jsou to věci nutné pro práci, ale ne pro obyčejný život. Ale nejprve to musíme pochopit my. Učme se hrát spolu s našimi dětmi.
